Lyžování s dětmi má sice svá specifika, ale pořád je to lyžování a hlavně by to měla být zábava. A aby to zábava byla, vyžaduje ze strany instruktora nebo rodiče především trpělivost a schopnost vytyčit dětem i sobě reálné cíle. Kolega a kamarád David Š. v našem nedávném rozhovoru přirovnal rychlost učení lyžařských dovedností a s tím úzce spojeného nastavení cílů k tomu, za jak dlouho se dítě naučí chodit. ”Někdo se naučí chodit už v osmi měsících a někdo potřebuje na první krůčky třeba rok a půl. Tak to je. Fertig!  Neurychlíš to, nenaděláš s tím gar nichts.” 

Je ale nutné chápat nejen to, jak funguje dětské lyžování z hlediska biomechaniky a funkční anatomie, ale také užitečné alespoň tušit, jak se vytváří nové představy a pohybové vzorce během procesu učení, jak využít tacitní znalosti atd. Jednoduše řečeno: Je především dobré vědět, co s dětmi nedělat, abychom jejich lyžařský rozvoj nebrzdili (pohybově nadanější se často naučí lyžovat i navzdory svým trenérům), nebo nezastavili úplně.  Anebo ještě jednodušeji: Lyžování chceme dětem usnadnit, a ne komplikovat.

Většina dětí se nejvíc naučí napodobováním vzoru, proto je tak důležité, aby lyžovaly s někým, kdo na lyžích “dobře stojí” a dělá správné pohyby. Jste-li zdatnými lyžaři, ale nejste-li si jistí svými znalostmi biomechaniky a fyziologie, uděláte nejlépe, budete-li před svými dětmi "jen" hezky lyžovat a rady omezíte například na oblast bezpečného pohybu po sjezdových tratích.

Velmi zásadní je, abychom dávali takové pokyny, kterým rozumí jak dítě, tak sám “trenér”.  V praxi totiž často vídáme pravý opak.

Představme si rodiče hlasitě za jízdy instruujícího svou ratolest například dnes již zlidovělým “pokrč kolena!” s cílem posunout těžiště malého lyžaře dopředu (Kam jinam taky? Všichni přece říkají dopředu :D ). Chápavá pětiletá dcerka možná splní úkol bez chyby, ale výsledkem bude ovšem ještě větší záklon, načež frustrovaný rodič zesílí hlas. Mimochodem motivace dětí je velmi citlivá záležitost. O tom ale snad někdy jindy.

Tak a teď si schválně zkuste stoupnout (Raději zády k posteli, hrozí pád!) a zkuste pokrčit kolena, aniž byste pokrčili další lyžařské klouby,tj. kotníky a kyčle. Až vstanete, určitě uznáte, že výsledkem nebylo posunutí těžiště kamsi dopředu, ale spíše jen kamsi… Budiž tento pokus malou ukázkou toho, že je užitečné mluvit s dětmi srozumitelným jazykem a hlavně vědět, co naše rady ve skutečnosti způsobí.

Takových situací je na sjezdovkách k vidění a slyšení tolik, až oči a uši přecházejí. Samostatnou kapitolou by mohlo být, také velmi populární, lyžování rukama respektive bez rukou. Tedy co s pažemi a rukama při lyžování a zejména při lyžování dětí? Pár tipů můžete očekávat v dalším článku této série.

 

J. Novotný